aktualizováno: 04.11.2017 16:14:09

Amber Bohemia

v roce 2005


 Vánoce 2005

Je to s podivem, ale vánoce proběhly bez ztráty květinky, tedy konkrétně bez toho, aniž by Arina porazila stromeček, takže došlo i na dárky.

A jak se u nás naděluje salaším je vidět z fotografie.

Pro zvědavce: byly to výběrové špekáčky Uzeniny Novák

 Jak přijít o vánoční cukroví

14.12.2005

To byl ale nápad, dát tchýni počítač už před vánocema.

A vypadalo to s vánočním cukrovím tak slibně. Napečeno, připraveno k namazání a jinému ozdobení, už se mi sliny sbíhaly – ona peče fakt dobře !!!!

Jenže teď to vypadá, že si to snad budu muset dodělat sama.

Paní tchýně usedla k počítači a mastí jednu hru za druhou, už připálila dva hrnce jak ve víru vášní na nic jiného nemyslela – ta domácnost bude za chvíli vypadat – jako u svobodných mládenců – PC maniaků.

Ale s počítačem jsme si jí vychutnali. Počkali jsme až odjede na chalupu, vloupali se jí do bytu a rovnou jsme jí ho nainstalovali. V místě, kde měl stát, byly tou dobou složené pekáče s cukrovím, tak jsem je odnesla a dala je na sporák v kuchyni.

Odjeli jsme domů a čekali na telefon. Jasně že volala okamžitě – byla nadšená a hned vyprávěla:

Vstoupila do bytu a něco jí bylo divné. Na sporáku uviděla pekáče. Řekla si „to jsem je asi zapomněla před odjezdem dát na místo“. Vzala pekáče a nesla je do pracovny. Až když je chtěla uložit na patřičné místo zjistila, že je vlastně nemá kam položit. Místo bylo obsazené – počítačem! Tak šlehla s pekáčema o zem a letěla nám telefonovat. A od té doby telefonuje neustále na téma:

  • Nejde mi tohle…
  • Jak udělám ono…
  • Proč mi to dělá toto
  • Co mám dělat když….

A to ještě nemá plně funkční internet, to pak teprve nastanou věci. Už jen chybí, aby začla chatovat, hihi, snad jí nepotkám na Xku , Skype nebo ICQ.

 

 

Pud je prostě pud aneb akce "ohradník" má pokračování
6.12.2005

Akce „elektrický ohradník“ měla nečekané pokračování. Už jsme byli ukolébáni dlouhotrvajícím klidem, pes neutíkal, libovali jsme si.

Ale nic není nikdy 100%.

Lidová  „chovatelská“ moudrost praví, že správný pes chodí tak dlouho kolem plotu, až najde nejslabší místo a tudy prchne. Považuje to prý za svou stavovskou čest a dává tím najevo svou nadřazenost.

A té nadřazenosti má náš Káma skutečně na rozdávání. Kolem plotu s ohradníkem chodil 10 měsíců a skutečně to správné místo našel. Bylo to tzv. „komunikační pole“ – pět plotových příček, na kterých ohradník natažený nebyl, jelikož si to vyprosila sousedka, aby tudy mohla našim pejskům podávat piškoty a oni se nebáli k tomu plotu jít. No, tak už není žádné komunikační pole, žádné piškoty, ohradník je všude. Teď jsem jen zvědavá co Káma vymyslí příště. Existují už jen dvě místa (kromě betonových zdí), kde ohradník není: vjezdová vrata a vchodová vrátka. Ta jsou ale v železném rámu, nemá je kudy „načít“. Ale jeden nikdy neví a tak teď naši přátelé pořádají sázky – většina z nich vsází na Kámu – že něco dalšího vymyslí.

A takto vypadal plot po Kámově zásahu.

V zimě na parníku
29.11.2005

„Přijdu později, ujel mi parník. Ne, nejsem opilá, fakt mi ujel parník“ – volám do práce. Zas nám zavřeli jedinou přístupovou silnici podél Vltavy do Prahy a chytré hlavy vymyslely, že tedy tu Vltavu použijí pro náhradní lodní dopravu.

Má cesta do práce tudíž vypadá následovně:

1 stanici autobusem, pak přestup na parník, 20 minut jízdy lodí, následuje přestup na další autobus… a pak už to jede až do Prahy. V létě – úžasné, v zimě – děs a hrůza – zvláště po ránu, když je –5oC, mlha a lezavo.

Cesta z práce vypadá obdobně, pouze v obráceném pořadí. Ovšem musím si dávat pozor, aby mi neujel poslední parník, za tmy prý parník nemůže jezdit, nemá reflektor. Už vidím tu „námořní katastrofu na Vltavě“ – parník ztroskotal u ostrova Sv. Kilián, hned u silnice č. 102.

Ale své výhody cesta parníkem určitě má, na parníku je otevřen bar, na palubě se může kouřit a s posádkou je docela legrace. Někdy je škoda, že cesta trvá jen 20 minut.

Oprava skály nad silnicí prý bude trvat 3 týdny a tak mi nezbývá než doufat, že nezamrzne Vltava, to bychom možná na zastávce fasovali brusle.

No řekněte, kdo z vás jel v prosinci parníkem? Máte-li chuť, přijeďte se rychle svézt než nám tu atrakci zruší!!!

Dušičkový šok
3.11.2005

Moje bydliště není žádné velkoměsto ale obyčejná díra po granátu, čítající cca 620 stálých obyvatel takže pozorně sledujte:
Šla jsem večer (na Dušičky) odnést nějaké starší oblečení sousedce pro její dětičky. Když jsem  vše předala, jen tak jsem se optala na její večerní program. Smutně mi oznámila, že udělala dva věnečky na hřbitov a chtěla je tam odnést, jenže už je tma a manžel odmítl s ní na hřbitov jít. Nabídla jsem se, že půjdu s ní, že alespoň na našem hrobě zapálím svíčku co jistě už zhasla. Byla radostí bez sebe, honem se oblékla, vzala věnečky a už jsem myslela, že půjdeme, když ona náhle odběhla zpět do obýváku a vrátila se třímajíc v ruce jakýsi spray co vypadal jak lak na vlasy. Otázala jsem se jí co s tím jako bude na hřbitově dělat ?
Odpověď mi vyrazila dech - prý je to pepřový spray kdyby nás někdo přepadl :-))

Představa, jak na našem venkovském hřbitově číhá úchyl mne tak rozesmála, že jsem se málem po..... Prohlásila jsem, že tu kravinu s sebou nepotáhneme, na naši obranu stačí pouze můj hlas, jak promluvím, každý raději uteče :-))
Představte si situaci: tma, hřbitov, dvě blikající baterky (na našem hřbitově není veřejné osvětlení a hřbitov je přesně uprostřed vesnice, u školy a kolem jsou samé obytné domy :-))) , spíš bychom každého vyplašily my dvě bláznivky, co lezou potmě po hřbitově:-) Taky jsem měla tisíc chutí po celou dobu na hřbitově vykřikovat: „Dneska jsou Dušičky, z hrobu vylézáme už před půlnocí“ :-))
Nevím, co se s mou sousedkou stalo, coby puberťačky jsme na hřbitov chodily v noci na rande, učit se kouřit a jiné věci …..  Tak co teď vyvádí strachy? :-))

 Bonitace a výstava
14.10.2005

Jen stručně – pro zasvěcené:

Arina byla úspěšně zařazena do chovu jako „chovná I.“ Nejen že nechala změřit aniž by poškodila měřící zařízení, nechala se i vyfotografovat do alba klubu bez toho, že by se fotografovi sápala po přístroji v domnění, že má něco dobrého k snědku, když si to drží tak blízko od ústJ

Vzhledem k tomu, jak se na bonitaci tak vzorně chovala, nabyla jsem dojmu, že si své oblíbené kousky schovává na výstavu na příští týden – je to u ní tak vždy – jednou je vzorná, podruhé vyvádí jak praštěná.

Takže na MVP České Budějovice jsem jela dost napnutá co se bude odehrávat.

Neodehrávalo se nic, bylo krásně, Arinka byla vzorňoučká, dostali jsme V3, koupili ji za odměnu Algidu a jelo se domů J

 

 

Domácí hádky
14.10.2005

Zajímalo by  mne, zda i v jiných rodinách se lidé hádají do krve kvůli žrádlu jako třeba u nás.

Příklad: Partner přivezl vinnou klobásu a chtěl abych ji udělala ve friťáku. Jenže ve friťáku byl omastek už delší dobu, o víkendu jsem tam chtěla dát nový. Trval na tom, abych to udělala hned. Víte jaká je to hnusná práce, umývat friťák, ne? Tak jsem remcala, že mu klobásu udělám na pánvi. To nechtěl, prý to prská a smrdí. Skončilo to tím, že jsem si navzájem vyčítali co kdo pro koho dělá a nedělá, vyhrožovali stěhováním, prodejem auta, ukončením chovu psů a podobně :-)))

Ve finále prohlásil, že už tři dny po sobě jí guláš a má ho plný zuby. Tak jsem řekla: Usmaž si vajíčka". Opáčil: "Ty jsem měl včera". Odvětila jsem: "Nemohl jsi je mít když tvrdíš, že už 3 dny jíš jen guláš". A pak jsme se začali oba smát a bylo po hádce. No tak takhle to vypadá u nás celý život, naše první hádka vznikla na téma: které tašky z auta odneseme nahoru na chatu nejdříve. 

Podotýkám, že auto stálo zaparkované na naší zahradě 200 metrů od té chaty:-)))
 

Před bonitací
29.9.2005

Tři dny natírám plot vyjetým olejem ředěným naftou, děsnej humus, páchne to tak, že i doma mám pocit, že bydlím v autoservisu. Tedy, abych byla přesná, natírala jsem sloupky barvou a pak už jsme ty dřevěné plaňky stříkali tím sajrajtem - ekologická katastrofa, že? Jenže máme 370m plotu, když jsem si představila, že jedno pole měří cca 3 metry a natírala jsem ho hodinu štětkou, nestačilo by mi na to 14 dnů dovolené, takže jsme zvolili nástřik.
Měla jsem strach toho, že se mi salaše upatlají od oleje a nanosí mi to všechno domů. Naštěstí ale mají tolik rozumu, že se k tomu páchnoucímu plotu nepřiblíží a tím pádem si ani nenašlapou packy. Dneska k večeru jsme to slavnostně dostříkali, umyli všechno náčiní a spálili vše co jsme měli na sobě - do konce dovolené nechci slyšet o naftě a oleji.  Jen jsem zvědavá na Arinu, jestli se přece jen ještě během zítřka někde o plot neotře, bylo by to blbý když má jet v neděli na bonitaci a pak na výstavu, nerada bych ji koupala, před výstavou není dobré psa koupat, max. tak 3 neděle předtím.
Bonitace bude asi pro nás takové ochotnické vystoupení, Arinu tam budou měřit jak pevným tak páskovým měřidlem, hihi, to chci vidět. Do pevného metru kousne (nevíte kolik stojí nový až ho budu muset zaplatit?) a na páskovém měřidle možná uškrtí sebe nebo někoho z komise. Od mne se změřit nechá ale nejdřív jí musím ten metr nechat pokaždé očmuchat, jelikož je zvědavá a nedůvěřivá ke všemu novému. Tak na to pochybuji že bude mít komise nervy.  Mne poslouchá jedině tak, že ji uplatím piškotama. Už jsem si našla igeliťák, který hodně hlasitě šustí - aby to bylo slyšet i na dálku, dnes jsem to odzkoušela v lese když se chystala vyrazit za srnkou - fungovalo to - pažravost je holt dominující vlastnost.

Už jsem začala uvažovat i o malém kazeťáku, že si to šustění pytlíku nahraju, budu to mít v kapse a spouštět místo povelu - někdo má píšťalku, já holt budu šustit. Je z toho žrádla tak vyšinutá, že se s ní nedá jít na procházku a strčit si ruce do kapes, okamžitě přiletí, vrazí do kapsy čenich a vydrží takhle vedle mne jít klidně kilometr. Jistě si umíte představit, že už mám všechny kapsy natržené.

Takže – vzhůru za další ostudou v chovatelských kruzích – už se moooc těším.

Diskotance
16.9.2005

Zavolal mi manžel mé kamarádky z dětství. Kdysi jsme s nimi trávili hodně času, chodili tancovat, popíjeli po nocích, hráli na kytaru, zpívali, měli jsme německé ovčáky a dost jsme si užili. Pak jsme se ale nějak poztráceli navzájem po světě, oni si pořídili 2 děti a to už s nimi nic nebylo. Pro nás jako bezdětné byli ztracení, my jsme žili jinak. No, a teď se ozval, že prý by ode mne potřeboval abych přišla jeho dvě dětičky (16 a 18 let) naučit tancovat diskotékové tance. Prý si vzpomíná, že jsem na to tehdy bývala odborník a šlo mi to. Hihi, musela jsem se začít smát. On si snad myslí, že stále ještě běhám po diskoškách a sledují nejnovější taneční trendy. Snažila jsem se mu to vysvětlit, ale nebyla s ním řeč. Prý jsem tehdy uměla cosi, co se tancovalo ve dvojici, jako párový tanec a to že ode mne chce zase vidět a naučit potomky, aby na tancovačce byli za hvězdy. V tu chvíli mi došlo, co má na mysli, ovšem nebyla jsem si jistá, zda si to po tolika letech budu ještě pamatovat. S bídou jsem si vzpomněla na názvy těch tanců – bump a hustle. Základem bylo takové strkání se navzájem zadkama, bokama, kolenama a mezitím se nějak poskakovalo.

No, tak jsem se vydala k nim na návštěvu (naštěstí se mezitím znovu přestěhovali a bydlí od nás asi 500 metrů) a doufala jsem, že až mi pustí nějakou muziku, tak se mi to snad vybaví. A celou cestu jsem se pro sebe chechtala tomu, jak jde stará bába učit teenagery diskotance.

A jak to dopadlo? Super. V okamžiku kdy se jim podařilo najít tu správnou hudbu, vybavily se mi všechny variace těch dvou tanců a během 2 x 20ti minut jsem to oba potomky naučila. Nejdříve jsem jim ale musela vysvětlit, že musí okamžitě zapomenout na vše, co je učí v tanečních – počínaje držením těla a konče přístupem k držení partnerky a přiblblého výrazu v obličeji. (Tohle se moc nelíbilo tatínkovi, jelikož je pyšný na to, že dětičky chodí do speciálních tanečních a specializují se na latinskoamerické tance). Umím si představit, jak by s tím přístupem vypadali při diskotancích. Kluk jako buzerant a holka jako vesnická nána. To jsem jim taky řekla. A myslím, že v té chvíli tatíček hořce litoval, že si mne pozval! Chvíli jsem na ně řvala: rozkroč se pořádně, sevři zadek, podsaď boky dopředu (jako při sexu), ramena dolů a dopředu jako když se chceš začít prát, rukama nemáchej – na parketu na to nebude místo… a jiné lahůdky, už ani nevím co, sypalo se to ze mne zcela instinktivně.

Tatík obě mé lekce natáčel na video, o tom jsem nevěděla. V neděli jsem k nim zase zašla, abych se dozvěděla jak jim to v sobotu večer šlo v praxi (proto mne vlastně volali v ten pátek, že v sobotu kamsi jdou). Řekli mi, že to tancovali a že s tím měli úspěch. Mezitím tatík pustil televizi a řekl mi, abych se podívala. Musím říct, že v první chvíli jsem myslela, že se dávají Vyvolené nebo BigBrother, nějak podobně zněl ten hovor z televize. Bylo mi divné, proč se mám dívat, tak jsem tedy zaostřila oč jde a s hrůzou jsem zjistila, že v té televizi jsem já, poskakuji, gestikuluji, nadávám, máchám rukama, kroutím zadkem a vůbec vypadám jako všichni z reality show dohromady.

Tak to byl můj zážitek, právě jsem se rekvalifikovala na učitelku tance, hihi, chcete někdo také lekci?

 

V „exilu“
20.8.2005 

Nevím jak vy, ale já jsem žila v domnění,  že splachovací záchod a tekoucí teplá voda je denně používané vybavení průměrné domácnosti tady u nás v Čechách. Ovšem jen do doby, než jsem musela odjet s hárající psí holkou z domova, aby nedráždila mého Kámu, jelikož psí miminka zatím mít nemůže a ani je doma ještě nechceme.

Domluvila jsem se s příbuznými, že týden budu u nich, v rekonstruované chalupě v Jižních Čechách. Už jsem tam párkrát byla – vždy na jednodenní návštěvě.

Již druhý den jsem pochopila, že je něco jiného být někde pouze den na návštěvě, to člověk nepostřehne že:

V domě je sice koupelna, v koupelně bojler na teplou vodu a splachovací záchod ovšem tyto vymoženosti se používají pouze při slavnostních příležitostech – čili pro jednodenní návštěvy!!

Hned při příjezdu jsem byla upozorněna na následující:

  1. splachovací záchod používat pouze v noci, pro denní použití slouží prý kadibudka na dvoře.
  2. koupání ve vaně nepřichází v úvahu, pouze sprchování a i to maximálně 2x v týdnu.
  3. Nádobí umývat v lavoru a ne ve dřezu pod tekoucí vodou, vodu pak vylít ven na záhon. Hrnky od kávy prý stačí opláchnout ve studené vodě.

Naivně jsem si myslela, že tato úsporná opatření jsou zavedena z důvodu nedostatku vody ve studni, způsobené momentálním suchem. Začala jsem se vyptávat a dozvěděla jsem se, že tomu tak není, do domu je zaveden obecní vodovod a vody je dostatek. Pochopila bych ještě šetření teplou vodou – úspora elektrické energie, ale ani to nebyl ten pravý důvod. Důvodem byla – k mému zděšení – voda odpadová. Prý je malá žumpa a byla by brzo plná. Na můj dotaz na kolik že tak přijde cenově vyvezení žumpy mi bylo řečeno, že asi tak na 200,- Kč.

Nevím, jaký na to má kdo názor, ale asi bych obětovala i víc než 200,- za to, abych si mohla denně umýt víc než jen ruce a vyčistit chrup.

Když nad tím teď zpětně přemýšlím, uvědomuji si, jak museli vždy trpět při každé návštěvě, která si „odskočila“ na jejich WC, poctivě spláchla, pak si důkladně umyla ruce pod tekoucí vodou a ještě po sobě opláchla umyvadlo.

Původně jsem chtěla v tomto „exilu“ strávit celý týden, teď se ale přiznávám – nevydržela jsem to a odjela o 3 dny dříve s tím, že hárání ještě není u konce. Ale budu raději doma ještě 3 dny provozovat systém „přepouštěcích komnat“ než si nechal ve vlasech vši a svrab na kůži, o žloutence z nemytého nádobí ani nemluvě!!!

I pěkné počasí je pojem relativní
12.6.2005

Skutečně by mne nenapadlo, že k vítězství na výstavě mi může pomoci i počasí. A už vůbec ne třeba takový slejvák, jako byl na poslední Oblastní výstavě psů.

Lilo a lilo a rozhodčímu se zřejmě nechtělo stát na dešti a sledovat do kruhu běhající psíky, takže nás nechával běhat diagonálu (napříč kruhem tam a zpět) po jednom.

A jak moje Arina běhání v kruhu nesnáší a tudíž neumí, diagonála se jí tuze líbí. Krásně si to užila, předvedla se v plné kráse, dostali jsme V1 a jelo se domů.

Za týden jedeme znovu a já mám nyní dilema – mám si přát déšť nebo hezké počasí? Mám obětovat své zdraví, nastydnout ale mít další výstavní úspěch?

 

Tchýně - přírodní úkaz
27.5.2005

K zamyšlení nejen pro tchýně ale i pro jejich snachy

Tak nevím, na těch lidových rčeních o tchýních něco bude. Třeba: „Tchýně a uzený je nejlepší studený“ a „Kolik váží ideální tchýně?  -  3,20 kg i s urnou“

Uvědomila jsem si to na jedné společenské akci, kde se u jednoho stolu sešlo několik „zralých“ žen v „tchýňovském“ věku. Vyprávěly o svých „mladých“ a já jen děkovala bohu, že nepatřím do jejich rodin. No, upřímně, asi ani ony by ze mne radost neměly.

Když jedna vyprávěla o své pořádkumilovnosti a o tom, kterak přišla k „mladým“ na návštěvu a uviděla prach na televizní obrazovce, vzala prachovku a televizi jim utřela (před zraky paní tchýně „z druhé strany“) tak už jsem neudržela jazyk za zuby a obrátila se na onu dámu s dotazem „Vy nemáte doma televizi, že se na ni musíte chodit dívat do cizích bytů?“ Tedy, divím se, že ještě po tom jejím vražedném pohledu jsem ještě naživu.

Pak se jejich hovor stočil na jiné téma – současná móda mladých děvčat – odhalená bříška. Když vyjmenovaly všechny choroby, které holčiny na stará kolena postihnou a navzájem se ubezpečily o tom, že pokud nemají pod svetříkem košilku, necítí se dobře, opět jsem nedokázala mlčet a musela jsem se zeptat, zda to myslí doopravdy a není v tom trocha potlačené závisti, že ony už tohle nosit nemohou.

Kamarádky jsem si z nich neudělala, to je vám asi jasné. Přesunula jsem se raději do společnosti jejich „mladých“, kde nehrozilo, že budu po zbytek večera poslouchat o tom která z dam má „nohu betonovou“ a která „ruku cementovou“. U „mladých“ jsem si na oplátku vyslechla historku o tom, kterak paní tchýně v době, kdy oni jsou v práci, provází své kamarádky po jejich novém domě a ukazuje jim co „mladí“ vše mají, včetně toho, že otevírá skříně s ložním a jiným prádlem. Tak to pro mne taky byla síla!

Teď marně přemýšlím o tom, jaká bych byla já tchýně a jaká snacha – asi na zabití v obou rolích.
 

Jak si udělat ostudu na výstavě
9.5.2005

Arina byla od rána jak z divokých vajec, tušila jsem, že to s ní nebude snadné. Jen v areálu vyskočila z auta, namířila si to rovnou ke kontejneru s odpadky a nedala se urvat zpět, na vodítku se škrtila, chroptěla tak, že jsem se styděla, někdo si mohl myslet, že jedu na výstavu s astmatickým psem.

Nepomohlo ani hodinové běhání po lese než na nás přišla řada.

Mezitím stačila téměř povalit kolem procházející nic netušící paní s řízkem v ruce. To však nebylo nic proto tomu co vyvedla při svém vlastním posuzování. Zuby ukázala úplně vzorně, výstavní postoj úplně super, rozhodčí jí už psal skvělý posudek, nenašel na ní chybičku. Líbila se mu moc a tak mne požádal, ať oběhneme ještě jedno kolečko. A to neměl dělat, Arina neumí běhat sama, potřebuje před sebou vodiče, to jsem už psala. To kolečko byl děs, proběhla ho na zadních zakousnutá do mojí ruky a když jsme zastavily před stolkem rozhodčích, postavila se na zadní čelem k nim a mávala na ně oběma předníma tlapama současně. Diváci se váleli smíchy, rozhodčí taky ale dal nám VD. Jen mi řekl: „ten pes je skvělej, půjde na výbornou ale pořád ještě není připravenej“ No, měl pravdu:-)))

Pokud se nám na příští výstavě opět stane, že budeme muset oběhnout ještě kolečko navíc samy, snad se to pokusím ukecat třeba že bychom řekly básničku nebo tak něco.

A závěrem si  nemohu odpustit napsat větu, kterou jsem na výstavě zaslechla. Lepší zhodnocení verdiktu rozhodčích jsem zatím neslyšela:

"Poslyšte, paní, koupili jste psa rozhodčímu nebo sobě? “ Tak tahle lidová moudrost nemá chybu. 

Gairdioza
3.5.2005

Po přečtení odborného článku „Nová – přírodní cesta terapie giardiozy u psů“ jsem usoudila, že moje psí holka Arina (bernský salašnický pes Aranka Zahrada Záboří) byla buď na netu ten článek četla dřív než já nebo je přímo průkopnice přírodní léčby:-)

Když jsme si jí jako malé klubíčko přivezli v dubnu domů, začala trpět průjmy. Veterinář odebral vzorky stolice ale Gairdiozu vyloučil. Léky nezabíraly, prý má enterální (potravinovou) alergii, odebral jí i vzorek tkáně ze střev, zánět byl prokázaný.

Všichni pejskaři si určitě umí představit co znamená dieta u psa. A hlavně – zjistit na kterou složku potravy pes alergii má. Může ji mít od písku přes trávu, maso..... na cokoliv, včetně lidských lupů, tohle vysledovat je nadlidský úkol.

Existují sice specielní granule pro tyto případy, ale nejsou pro štěňata. Tak jsme se vydali cestou pokusů a omylů. A jelikož je mou vášní internetová komunikace, nadhodila jsem toto téma všude, kam jsem se přes internet propracovala. Náhodou jsme narazila při svém „surfování“ na „lidského“ odborníka na výživu a ten mi dal radu „Tvému pejskovi, stejně jako lidem, chybí kvasinky v zažívání, aby mu správně rozkládaly potravu. Zkus pivovarské kvasnice a jogurty.“ No, vzhledem k tomu, že se tím nedá nic zkazit, tak jsem to zkusila – a docela to vyšlo. Nebylo to sice stále ještě ideální, ale ..... už se nemusely uklízet hromádky z koberců, Arina vydržela až do ranního venčení:-)

Pak přišel květen, jaro, vše začalo rašit a pučet a naše Arinka začala „zahradničit“. Okousala kdejaký keřík, kdejakou kytku a s největší vášní se vrhla na juku a špargl. Tyhle dvě rostliny zničila naprosto dokonale. Juka je lidový název, ten honosný je v odborném článku.

„Yucca je vysoká, stále zelená palma z čeledi liliovitých, rostoucí v extrémních pouštních podmínkách. Kmen pouštních indiánů používá Yuccu k léčení prakticky všech chorob a tito lidé se dožívají výrazně vyššího věku než ostatní populace, která Yuccu nepoužívá. To byl důvod, proč se o Yuccu začali zajímat vědci.“

A špargl znáte? Mladé výhonky, pěstované ve tmě = chřest:-) Na zahrádce z toho vyroste keř vysoký přes 2 metry, je podobný asparágusu a krásně se dá použít jako doplněk když se váží kytice. Tak do kytic jsem neměla co použít, všechny mladé výhonky Arinka okousala tak důkladně, že nevyrostlo vůbec nic. Ovšem .... po této vlastní přírodní léčbě zmizely naprosto beze zbytku všechny její střevní problémy !!! Takže zvířata asi vědí co jim udělá dobře, to jen my lidi jim v tom neustále nějak bráníme. Čert vezmi zahrádku, hlavně když je psík zdravý – s tímto heslem jsem ukončila veškerou snahu o zkulturnění naší zahrady, teď si tam zahradničí naši 3 psíci.

Zahraniční dělníci
duben 2005

Tak si začínám připadat jako ve vyspělé civilizaci, pociťuji na sobě projevy averze vůči přistěhovalcům.

Před pár lety se našem domě v Praze opravovaly společné prostory a adaptoval se jeden byt. Majitel domu najal firmu, která zaměstnávala zahraniční dělníky. Vše probíhalo v naprostém klidu, závěrečné práce připadly na pátek, většina nájemníků odjela na víkend a v neděli večer jsme se všichni vrátili a nestačili se divit. Důkladně vykradené byty, v některých případech kompletně na celém patře. Policie nám vše posypala práškem, sejmula otisky a tím vše skončilo – pachatel neznámý, jak jinak.

V Praze už pár let nebydlím, jen dojíždím do práce – autem. Parkuji na klidném místě na Praze 4, autu se nikdy nic nestalo. Až dnes. Začalo se tam stavět nějaké obchodní centrum, objevily se stavební stroje a zahraniční dělníci. A mému autu zmizely z kol všechny čtyři ozdobné disky, originál značkové VW, cena za sadu cca přes 3.000,-.

Tak teď nevím – mám jezdit bez disků, dát výpověď v práci, změnit parkovací místo nebo se zapojit do nějakého nacionalistického spolku?

Protiklíšťatová kůra
duben 2005

Po roce opět nastal čas na koupání a napouštění psíků přípravkem proti klíšťatům, což pro mne znamená - odstranit z celého baráku volně ložené kousky koberců, cokoliv čalouněného pokrýt nějakými "psími přehozy", z koupelny vynést vše co by se mohlo namočením zničit, z kuchyně taktéž. Svléknout se do spodního prádla, ulovít prvního psa a jde se na to. Káma už bude tušit o co se jedná, takže ho do koupelny povedeme za obojek, pak si mezi dveřmi sedne a začneme ho tlačit. Ono to není sranda, dostat někam 70kg živé váhy když nechce. Naštěstí to po dlažbě klouže, jen musím dát pozor na futra v koupelně, ten zmetek už přišel na to, že když ho prostrkáváme skrz dveře, stačí trochu rozcapit zadní nohy do stran a zasekne se o ta futra. Vykoupeme ho v šamponu, spláchneme a pak ho prolijeme připraveným roztokem, kolem očí a čenichu to nanáším molitanovou houbičkou. Tohle na něm nechám uschnout, což znamená, že tak 10 minut čekám v koupelně v naději, že se otřepe z přebytečné vody, jenže on nic, nechává si to až do kuchyně, pochopitelně. Jak otevřu dveře z koupelny, vyrazí do kuchyně a tam se důkladně otřepe, takže je mokro do výšky cca 150 cm nad podlahu. Po chvíli ho přepustím do zbytku baráku, okamžitě vyrazí do obýváku, tam si lehne na sedačku (pokrytou těmi hadry) a asi po hodině, když už se mu zdá, že je na sedačce mokro, plynule přejde do pracovny a  si lehne do křesla (rovněž opatřeného přehozy). Za další hodinu usoudí, že už je křeslo moc mokré a přesune se do haly, kde si lehne na připravené prostěradlo, které si ale nejprve důkladně nahrabe pod sebe aby se moc neotlačil u tvrdou podlahu! Jediná místnost, kam mu nedovolím jít je ložnice, nehodlám spát v promočené posteli.

Pak je na řadě Arina a celá situace se opakuje. Poslední se koupe jezevčík ale to už je procházka růžovou zahradou:-)

Celý dům po akci připomíná obydlí bezdomovce nebo holobyt po potopě. Začínáme po 19.oo a já potom tak do půlnoci vytírám vodu, psí chlupy a uvádím barák do původního stavu v čemž pokračuji ještě celé sobotní dopoledne. Návštěvy jsou v tu dobu zakázány, vše tu páchne jako bychom si pozvali deratizační četu, všude jsou jemné psí chloupky - prostě děs:-))) A naše pokožka pochopitelně páchne stejně jako naši psi, ani vysprchování v lidském sprchovém šamponu nepomáhá:-))

Předpokládám, že v sobotu bude pršet, bude bláto, takže naši vykoupaní psíci se okamžitě důkladně v něčem vyválí a náležitě zmažou.

Ale co, hlavně že budou mít na sezónu pokoj od klíšťat, jednou za rok se tahle anabáze vydržet dá.

 

 Když auto „mluví

Opravdu moc „miluju“ když mi auto neustále vyhrožuje nebo připomíná moji nedokonalost. nezavřela jsi dveře, máš zataženou ruční brzdu…… ale aby napsalo, že jsem nekoupila chleba a psům granule, to ho ani nenapadne!

V autě mi cestou domů začala svítit ikonka žhavení a na displeji se objevil nápis „motor do dílny“. Po telefonické konzultaci s 2L mi bylo řečeno, že s tím mohu dojet domů. Takže jsem sedla za volant a celou cestu jsem trnula, kdy se ozve nějaká rána, vypadne mi kus motoru nebo tak něco. Auto ale jelo úplně normálně, brzdilo a nic divného se neozývalo, tak jsem si to hasila po dálnici z Plzně 170km/h a říkala si, že když se nezabiju teď, tak nikdy. Doma se 2L na auto odborně podíval a prohlásil, že to asi bude váha vzduchu, že s tím v neděli zajedeme na diagnostiku ke známému, že stejně chce vidět Arinu. V neděli jsme naložili čoklíky a jeli. Už na nás čekali, paní domu řekla, že klidně mohu psy pustit, že má všude zavřeno. Tak jsem to udělala a za 15 minut koukám, že má Arina cosi v tlamě a vesele to žvýká. Byl to hovězí chřtán, paní ho měla připravený v kuchyni, že ho bude vařit jejich psovi. No, byl asi bez večeře, Arina byla rychlejší. Paní domu sice zavřela na ulici, na zahradu, do sklepa a tak, ovšem nenapadlo ji, že naše Arina je zvyklá chodit po celém domě a pokud nejsou dveře zavřené ale jen přivřené, není to pro ni žádná překážka. No nic, to nebyl můj problém, Arina jim holt prohlédla celý dům, mám pocit, že určitě byla i v ložnici.

A co ukázala diagnostika za závadu? Když mi to řekli, dostala jsem záchvat smíchu – nesvítila mi brzdová světla. Prostříkali sprejem kontakty u spínače a závada zmizela. Fakt by mne nenapadlo, že když počítač hlásí „vůz do dílny“, že mi JEN nesvítí brzdová světla. Fakt ale je, že jsem si pak zpětně uvědomila, že na mne zezadu asi 2x někdo cestou troubil, hihi, to měl asi plné ruce práce to za mnou ubrzdit.

Plotová anabáze aneb jak jsme k ohradníku přišli

Kdyby mi utíkal manžel, ještě bych to pochopila ale proč mi utíká pes, kterého rozmazluji jak jen to nejvíc jde?

Když se 70kg pejsek rozhodne, že odejde ze zahrady, neexistuje nic, co by mu v tom zabránilo, pokud ovšem nevlastníte domácí pevnost, zeď kolem celého pozemku do výšky 2 metry a důkladně hlubokou podezdívku.

Tak tuhle investici si já dovolit nemohu, zkoušela jsem to tedy od nejlevnějších řešení.

Starý pletivový plot zrenovovat – neosvědčilo se, pletivo sešlapal nebo rozpletl.

Další krok – zcela nový plot, místy s podezdívkou, dvě řady prken  2x 12 cm proti sobě, uprostřed hranol 10x10 cm : odolával asi týden než Káma přišel na to, že když chytne vertikální prkno pěkně dole u země a zapáčí, ono to povolí, tím se dostane k prostřednímu hranolu a ten už hravě překouše.

Nastalo období výchovy – přivazování psa k vybourané díře, pepření plotu – účinek nulový, za tři dny se objevila další díra.

Káma ale neutíkal nikam daleko, prolezl vytvořeným otvorem a spokojeně si lehl z druhé strany plotu. Pokud se našel nějaký odvážný soused a otevřel mu naši vjezdovou bránu, nechal se v klidu zavřít zpět na naši zahradu a už nikam ten den neutekl. Jenže – neohrožených sousedů je málo.

Neustále jsme jen dokupovali další plotová prkna, doobjednávali si je u truhláře a vyměňovali poškozená místa. Už to vypadalo, že vyměňujeme celý plot. I truhlář, který si nechával prkna řezat na pile byl v podezření, že je neschopný, když neumí vyměřit plot a stále musí něco doobjednávat. Aby neztratil dobrou pověst, byl nucen na pile vysvětlit, že to není jeho profesní chyba, prostě jen narazil na zákazníka, kterému pes žere plot. Ale reakci se podivil, majitel pily se zasmál a řekl, že má známého, kterému pes sežral celá vrata, že to chápe. No a po této informaci jsem si řekla a dost…

Sice se mi do toho od začátku moc nechtělo, ale už nebyla jiná možnost – přece nepřijdu o psa…. na internetu jsem si našla Svět koní a rozjela se pro elektrický ohradník.

A je klídek – jen si připadám, že jsem jediná kdo chová plemeno mírumilovných (ale bohužel velkých) psů za elektřinou zajištěným plotem. Jednu výhodu to ale má – náš pozemek vypadá jako by byl chráněn nějakým specielním zařízením proti narušení.

 Migréna a rehabilitace
r. 2005

Už mne přestaly bavit moje neustálé migrény, které mne trápí sice od 15ti let ale teď už mi začalo být líto každého dne, který migrénou ztratím. Našla jsem si na netu specialistku, přes net jsem se k ní objednala. Hned první návštěva byla zážitek, sestra v ordinaci byla zřejmě začátečnice a když mi měřila tlak, celá se vyděsila, stále na stupnici nic neviděla, při druhém pokusu o změření vykulila oči na doktorku a pronesla: „Paní má tlak 80 na 50, je to možné?“ Zřejmě se ještě s nikým žijícím s tak nízkým tlakem nesetkala, sledovala stupnici nad 100 a nic neviděla smiley

Doktorka usoudila, že mé problémy by mohly být od krční páteře, předepsala mi tudíž rehabilitace v jednom vyhlášeném lázeňském rehabilitačním ústavu. Přijali mne jako ambulantní pacientku a rozepsali mi procedury. Dnes jsem byla na prvním cvičení a už při příchodu a hledání té správné budovy E jsem pochopila, že to bude pěkný trapas. Po prvních minutách, kdy jsem málem porazila někoho na invalidním vozíku a srazila ze schodů pána co šel za pomocí dvou malých „štaflí“ jsem musela zvolnit své normální tempo chůze a po areálu se pohybovat obezřetně, jelikož za každým rohem číhalo nějaké nebezpečí v podobě pohybově omezeného pacienta, pro kterého jsem byla potencionálně nebezpečná.

Když jsem konečně našla tělocvičnu a uviděla jsem své další 4 spolucvičící, o trapasu bylo vše víc než jasné. Na úvod měl každý z nás říci svou diagnózu. Když na mne přišla řada, přiznala jsem „zatuhlou krční páteř“. Sestřička se mne optala, zda mám ještě nějakou endoprotézu. Pípla jsem: „Zatím ne“.

A pak to začalo. Cvičení: otáčení hlavy z leva doprava, otáčení nohou zleva doprava – pro mne zcela přirozený pohyb, ovšem pacienti kolem mne měli problémy a já také – duševní, připadala jsem si mezi nimi jako simulantL Při představě, že to budu absolvovat ještě 4x mi šel mráz po zádech, ale jelikož jsem dítě štěstěny, na závěr lekce nám sestra rozdala návod se slovy, že má příštích 5 dnů dovolenou a naše cvičení odpadáJ takže mne teď čeká už jen nějaká elektroléčba, což nebude nic závadného a pokud cestou na příslušný pavilon neporazím žádného pacienta a půjdu pěkně pomalu, budu nenápadná.

A vzhledem k ledovce, která je dnes venku, si možná udělám výron, zlomím nohu nebo tak něco… a bude po komplexechsmiley

Arina  na svodu
podzim 2005

Byli s Arinou na svodu mladých na Klubové výstavě. Vyjížděli jsme ráno ve 2h, akce začínala v 7.30 – v Rožnově pod Radhoštěm. 380 km v noci, v mlze – no lahůdka. Jeli jsme tam s obavami, že bude ostuda. Arina je poněkud divoká a paličatá, je jí 7 měsíců a poslouchá tak „náhodně“ – jak se jí to právě hodí, spíš neposlouchá. Umí akorát: ke mně, sedni – to je asi vše. A když se na ní křikne, začne poskakovat, couvá a utíká, nenechá se chytit, chce si hrát, je dominantní – je prostě „děsná“.

Někdy se bojí lidí, někdy na ně skáče, je v tom nevyzpytatelná. Po cizích psech skáče a kouše je do uší. Tak s tímhle „magorem“ jsme vyrazili na výstavu – hrůza.

Ta nás ale převezla, komedie jedna. Na výstavě se chovala jak ostřílený profík, v kruhu chodila u nohy, necukala vodítkem. Když se měla zastavit tak stála ve výstavním postoji, nedrbala se, nesedala si jako ostatní pejsci, tvářila se povzneseně a přímo se předváděla. Zírali diváci a nejvíc jsem zírala já. Měla jsem pocit, že mi toho psa někdo vyměnil. Hodnotili ji tři rozhodčí, nenašli na ní chybu, dostala úžasný posudek – vše super. A závěrečné hodnocení:

Na svůj věk velká fena, delšího formátu, působí harmonicky a vyrovnanou sebejistou povahu.

Úspěch jako blázen, mám obrovskou radost, už se těším na další výstavu. Jen doufám, že nebude někde daleko, 760 km v jednom dni je docela dost. Když jsme jezdili po výstavách s Kámou, takováhle idylka to nebyla. Jeho největším zájmem bylo poprat se s každým psem v dosahu dvou metrů, neustále jsme musela hlídat vzdálenosti kolem sebe, bylo to dost vyčerpávající, Káma dokázal udělat i kotoul vzad když za sebou cítil psa. I z výstavního kruhu se mnou vyběhl když šel kolem za provazy pes, který se mu nelíbil. A že Kámovi se nelíbí žádný pes, jen ke psím slečnám byl a je stále galantní.

 

Arinino první setkání s vodou

24.2.2005

Byli jsme se projit u jezera, vlastně poprvé od té doby co máme naše nové štěně (9ti měsíční holku Arinu) a ona poprvé v živote viděla tolik vody. Jelikož je to poděs od přírody, rozběhla se už z dálky a vlítla do vody, běžela stále do hloubky, pak už nestačila a tak začala plavat, ale pryč od nás, na druhou stranu jezera. Volali jsme na ni, tak se nějak otočila ale neuměla doplavat ke břehu, stále plavala podél, začala kňučet, byla dezorientovaná a začala se točit dozadu, jako na záda. 2L pro ni musel do vody, jinak by se snad bývala utopila. Vletěl tam tak jak byl – v prošívané bunde, termokalhotech, s mobilem v kapse. Bylo asi 2 stupně nad nulou, od domu jsme byli 45 minut cesty pěšky, zpátky jsme skoro běželi aby ti dva pitomci nenastydli. A to jsem cestou k vodě 2L říkala, ať Arinu nepouští z vodítka, že poletí do vody jako blázen. Ne, jako vždy měl svoji hlavu, tak se tedy spolu vykoupali a já mam dojem, že budu mít dalšího (v pořadí už třetího) psa – neplavce. Jsem zvědava jak ji tahle zkušenost poznamená. A taky nevim proč se 2L musí s každým naším psem v zimě vykoupat, pochopitelně že tohle zimní koupání se se psem nebylo první.

V březnu se chystáme s Arinou na první  výstavu tak jen doufám, ze se do té doby neutopí, neztratí v lese či si jinak neublíží, je vážně děsně splašena. Na zahradě kouše stromky, vytahuje je celé ze země, už vytahala všechny kabely, které jsme měli připravené zakopané v zemi na osvětleni cesty. Taky sežrala vánoční pohledy od kohosi, vypadly ze schránky a zbyl z nich jen růžek, vůbec netušim od koho byly. Sežrala žárovku, skleněnou hřbitovní svítilnu a tisíce jiných věci o kterých ani nevíme. Mohu zodpovedně říci, ze takhle splašenýho psa jsme ještě neměli.

 Naši psi a jejich osudy

 Mám pocit, že všichni naši psi si nás svým způsobem „našli“.

Tím prvním byla fenečka Zuzana, podvraťák přímo ukázkový. Přišla k nám na konci prázdnin, když odjela rodina chatařů a jí nechala napospas osudu. Zpočátku se k nám chodila jen nažrat, přespávala pámbuví kde. Pak ale čekala štěňátka,  ty už porodila v naší stodole a zůstala u nás trvale. Dožila se 13ti let, pak už její tělíčko nevydrželo opakované gravidity, jak už to u venkovských toulavých feneček bývá.

Dalším psíkem byla „bohnická směs“ Mukina, psí holčička, na kterou nezbyla žádná rodina, aby se jí v Praze ujala. Když jsme přišli na návštěvu, rozběhla se k nám jako jediná ze štěňat – tak jsme s ní holt odešli domů.

Další pes si na nás počkal ve dvě hodiny v noci na dálnici u Brna. Pobíhal zmateně po středové čáře a byl vyděšený ze světel projíždějících kamionů. S rozhodnutím –nechat psa aby ho někdo přejel a nebo vystoupit a nechat se přejet osobně – jsme byli hotovi hned – šlo se pro psa !

Byla to pět fenka, německý ovčák, vlkošedá, stará asi 6 měsíců, ztratila se a už netrefila domů. Dostala jméno Rita a prožila u nás spokojených 15 let. Tímto se dodatečně omlouváme původnímu majiteli a sdělujeme – pokud jste jí hledal, tak vězte, že se u nás měla víc než dobře, přeorganizovali jsme kvůli ní životní styl i celou domácnost a nikdy nebudeme litovat, že jsme si jí přivedli domů.

Když nadešel čas, který jí byl na tomto světě vymezen (a který na německého ovčáka byl v jejím případě úctyhodný) vyvstala otázka dalšího psa, bez něj by to už prostě nešlo !!

A tak přišla éra „salaší“

Bernský salašnický pes zvítězil pro svou přátelskou a snášenlivou povahu. Přivezli jsme si štěně jménem Adria Elvetico, dostala jméno Ášenka. Byl to první pes s PP, kterého jsme kdy vlastnili a taky si nás vybral. Bohužel, Ášence nevyrostly P4 zuby a tudíž nebyla chovná, měla ale skvělou povahu a nikdy na ni nezapomene. Byla s námi  7 let a za celou dobu na ní nebylo potřeba zvýšit hlas nebo ji nějak napomenout, byla zlatíčko, sluníčko a vždy dobře naladěná, ochotná si hrát, hlídat nebo jen dělat společnost. Ášenko – děkujeme.

No a jelikož „berňáků“ (jak říkají chovatelé – ovšem u nás se spíš vžil výraz „salaší“ – od toho, že se neustále salaší – u lednice, na gauči u televize atd…)není nikdy dost, pořídili jsme si k Ášence ještě salašnického kluka – Kámu (úředním jménem Camel ze ZOO Olomouc). S ním jsme absolvovali několik výstavních sezon, pro špatnou DKK není chovný a v současné době si užívá zaslouženého odpočinku a výchovně působí na nejnovějšího člena naší salašnické rodiny ArinuAranka Zahrada Záboří, která je prvním chovným psem v naší letité psí historii.

Káma a Arina jsou psí osobnosti a jejich vylomeniny nás přiměly vytvořit jim tento blog, abychom nemuseli známým vyprávět „psí story“ jednotlivě.

 
TOPlist